Milena Holcová

Úryvek textu: AMSTERODAM - chlap v nejlepších letech.

Holandsko má pověst země lpící na tradicích hraničících občas až s bigotností. Amsterodam se tomuto pojetí vymyká a snad ve snaze o rovnováhu otevírá náruč všemu nekonvenčnímu, podezřelému, revoltujícímu a převratnému. Uznávám, že mnoha lidem taková blahovůle může připadat přehnaná... Téměř z každé vinárny je cítit bylinné aroma marihuany. Na jídelním lístku je s odzbrojující samozřejmostí nabízeno menu lehkých drog. Nejsem tu od toho, abych vztyčovala varovný ukazovák, jako nestranný pozorovatel však musím připustit, že feťáci se chovají přátelsky (pokud právě nekradou kola, ale tady se to tak nebere...) a marihuana voní mnohem příjemněji než tabák. Amsterodamští radní prostě netlačí na pilu. Když se tu začátkem sedmdesátých let začalo organizovat hnutí hippies, vyzvali jeho zástupce, ať svůj program jasně zformulují a přednesou. Vznikl jakýsi blábol, ze kterého bylo patrné, že jde spíš o tu revoltu, než o program. Nad tím už se ovšem dalo jen pokrčit rameny. Vyrukuje-li dospívající mládež s nějakým šokujícím oblečením, může si být jista, že do týdne bude v nabídce většiny supermarketů. Koho by taková revolta bavila?

Amsterodam, podobně jako chlap v nejlepších letech, pochopil, že nic nelze lámat přes koleno. Je smířlivý, velkorysý, sebevědomý. V jeho důstojnosti je hravost a v požitkářství není hrozba. Není ješitný, na pěstování fyzické kondice kašle. Občas ho bolí cévy a kulhá. Možná nemá zrovna upjatou pověst, možná dokonce špatně skončí. Je mu to jedno, protože už dávno pochopil, že skončit se stejně nedá jinak, než špatně. Užívá života, dokud může. V jeho přítomnosti si člověk několikrát denně s lehkou závratí uvědomí, jak je mu dobře.

Amsterodam patří k těm několika šťastným městům, v jehož ulicích je cítit moře. Nejen cítit. Moře je tu přítomno stejně naléhavě jako třeba v Benátkách. Zatímco benátské kanály melancholicky lkají, amsterodamské "grachty" se roztahují v sebevědomých obloucích, jsou široké, plné člunů a světla. Na každé křižovatce je přetínají mosty, břehy lemují stromy. Zábradlí většinou schází, což si palčivě uvědomí každý, kdo chce parkovat. Boj o místo je sváděn až na hraně kanálů, což se časem promítlo do mimořádné obratnosti zdejších hasičů. Každý, kdo chce proniknout do duše Amsterodamu a jeho obyvatel, by jej měl vidět z vody. Teprve z rybí perspektivy je totiž možné pochopit, jak silně je město duchovně spřízněné s mořem. K městu patří fungující hausbótová sídliště. Kdekoli jinde by jejich obhlídka mohla vzbuzovat podobně úzkostné pocity jako pohled na brlohy bezdomovců. Amsterodamu sluší. Jejich obyvatelé, bootwoneri, se vůbec netváří jako v provizoriu. Mezi prádlem poštěkávají psi, na střeše se vyhřívají kočky, v oknech květiny. Venkovská atmosféra vynikne večer, kdy se obyvatelé posadí na mírně se kolébající lavičky a sousedsky besedují.

V noci Amsterodam neztrácí nic ze své barevnosti, naplní jej však příjemné zvuky šplouchání grachtů a klapotu dřeváků.

Když si naši holandští přátelé všimli, že hodláme po Amsterodamu jezdit na kolech, důrazně nás varovali. Prý se tu kola děsně kradou. Ulicemi slídí profesionálové s obřími štípačkymi a žádné dosažitelné kolo jim neunikne. My však víme, že všechny legendy přehánějí a navíc... chtít splynout s duší Amsterodamu a nesedět na kole? To přece nelze! Bydleli jsme na předměstí a cyklodoprava se jevila jako nejvýhodnější. Denně jsme se museli přeplavit přes záliv, ve kterém funguje kyvadlový ferryboat. Je zadarmo(!) a jezdí pořád. Velký displej oznamuje, kolik času zbývá do automatického zavření prosklených dveří. Ubývající vteřiny blikají už z dálky a skvěle navozují atmosféru hysterie. Při dvacítce nastane oživení, při desítce se nastupující začnou tlačit a dojíždějící cyklisté šlápnou do pedálů, při pětce se zmatené klubko chodců a kol vzpříčí ve dveřích, které se zároveň s nulou zavřou a změť nekompromisně rozetnou ve dví. Nic moc se neděje, protože sotva jeden trajekt odpluje, druhý přirazí. Na kolo se nasedá už na ferryboatu. Při trošce šikovnosti se z něj nemusí sestoupit až do večera. Obyvatelé Amsterodamu jsou schopni prokličkovat napříč rušnou křižovatkou, nakoupit si přímo ze sedla, sousedky si vyměňují postřehy při jízdě... Brzo jsme tomuto fenoménu propadli a pobyt v sedle dováděli až k absurditě. Můj muž Martin nesesedal ani v nákupním centru. Přecenil však pohotovost fotobuněk, které otevírají dveře s tempem odpovídajícím rozvážnému chodci. Martinovu plynulou jízdu prostě nestihly a připravily mi zábavnou podívanou. Sleduji manžela, jak se s údivem ve tváři v pomalém oblouku rozmazává po skle. Zatímco se hrabe ze země a sbírá doplňky, pokoušejí se fotobuňky se zmatenou naléhavostí vyhovět a celou scénu podmalovávají rychlým sledem otevírání a zavírání.

Jezdit na kole je určitě zdravé, ve městech navíc praktické, jen jsem si nějak neuměla představit, jak budou na bicyklech působit byznysmeni s mobily a jednou nohavicí upnutou kolíčkem, o sekretářkách v kostýmcích ani nemluvě... Moje skepse byla rozptýlena během prvních deseti minut. Podnikatelé nejezdí na pestrých sportovních kolech, ale na důstojných černých velocipédech, ze kterých dýchá tradice a elegance. Brašny z jemné kůže po odepnutí slouží jako diplomatky, které ladí s decentními polobotkami či lodičkami. Tahle kola připomínají rolls-royce a pochopitelně neparkují někde u klandru připoutány řetězem, ale mají svá hlídaná stání ve sklepeních úřadoven. Většina Holanďanů prý vlastní hned několik typů kol. Kritériem není jen účel, ale také cena. Nakupovat se jezdí na odrbané plečce po babičce, do práce se přišumí na nenápadném luxusu. Tak TAKOVÁ kola jsme neměli. Klidní, že naše laciné favority nikoho nevzruší, jsme je připoutávali jen nanicovatým lankem. Dceři Pavle kolo ukradli hned druhý den. V řadě bicyklů opásaných masivními řetězy vysloveně provokovalo. Zdrceně přešlapujeme nad přeštípnutým lankem... nejde jen o to kolo, jde také o to, že Pavla jako by se rázem ocitla bez nohou. V zoufalství míříme na bleší trh. Zatímco se ošíváme nad otřesnými křápy, prodavač nás chlácholí. "...to je věčný koloběh, proč si nekoupíte nějaké kradené kolo? Jsou za pár šupů..." "Ale kde?" Trh s kradenými koly prý každodenně kvete u univerzity v centru města. Stačí se tam odpoledne posadit a občas nenápadně prohodit zaklínací formuli "fieckop". "Ale jak poznáme ty prodavače?" "Nebojte, ty určitě poznáte, bývají zfetovaní," pobavily jej naše rozpaky. Něco po páté celá naše rodina posedává na můstku kousek od univerzity a uchváceně pozoruje přehlídku včerejších úlovků. Muži všech věkových kategorií s nápadně lesklým zrakem se bezcílně projíždějí na rozličných kolech a snaží se z publika zachytit heslo "fiets coop". Funguje to přímo zázračně. Sotva je usykneme, zaslechneme návrh ceny. Protinávrh, peníze v hotovosti a předání kola i s brašnami a obsahem. Nové Pavlino kolo stálo v přepočtu asi dvě stovky. Pravda, není to žádný fešák, ale nekupte to! Tu nejabsurdnější cyklohistorku se nám však Amsterodam teprve chystal naservírovat.

Spřátelená rodina, se kterou jsme po Amsterodamu cestovali, poučena naším příkladem neprodleně zakoupila ten netlustší řetěz, který šlo sehnat. Zatímco my jsme s Jitkou a dětmi pročesávaly zdejší tržiště, chlapi si odešli po svém. Sejít jsme se měli později a jinde. Všechna kola zůstala připoutána nepřeštípnutelným řetězem ke žbrdlení na mostku tak důkladně, že každého zloděje na dálku odpuzovala. Po návratu Jitka spokojeně vytahuje klíček, ten jí padá, dvakrát cinkne o dlažbu a žbluňkne do kanálu. Stihla vykřiknout jen dvě věty. První oznamovala, kam se celá situace řítí a druhou konstatovala, že už tam jsme. Při bezmocném cloumání nás smích pomalu přecházel. Řešení bude tentokrát svízelné - s tím nepřeštípnutelným řetězem... Nezbývá, než rychle sehnat nějakého profíka se štípačkami. Padly jsme na něj hned za rohem. Bezradně vysvětlujeme a zapřísaháme jej, ať ten řetěz proboha zkusí přecvaknout. "Ale je tlustej... asi to nepůjde...?" Zloděj, chycen na udici profesionální ješitnosti, souhlasí. Vytahuje asi půlmetrové kleště. Ve chvíli, kdy už už mačká, vedle udiveně zastaví policejní auto. Zatímco nám policisté prohlížejí pasy a my je zoufale přesvědčujeme, že jsme poctivci, chmaták trpělivě čeká. Uvěřili nám a vystoupili, aby střetnutí nejbezpečnějšího řetězu s největšími štípačkami viděli zblízka. Začínají se uzavírat sázky. Profesionál přiložil kleště, rozkročil se, lehce zbrunátněl - a řetěz se rozskočil. Policisté uznale mručí, my aplaudujeme. Protagonista se uklání a pak, odmítajíc odměnu, skromně pokračuje v obchůzce. Za pár minut už veselou příhodu Jitka vypráví manželovi, ten jen krátce obrátil oči v sloup a vytáhl z kapsy náhradní klíček.