Milena Holcová

Úryvek z knihy

Z cest se vracívám přetížená dojmy a fyzicky unavená. Zpět do civilizace se vyrovnaně těším. Několikrát však byl okamžik návratu provázen tak silným citovým pohnutím, že se mi oči zalily slzami.

Když jsem po několika měsících v Africe na letišti poprvé pila silnou, opravdovou kávu.

Když jsem na íránských hranicích do pasu obdržela vstupní vízum a měla definitivně potvrzeno, že jsem venku z Afghánistánu.

Když řidič kamionu v horách Laosu dupl na brzdu, aby přes cestu nechal přeběhnout slepici s kuřaty?

Jsou to silné okamžiky. Přemýšlela jsem proč a skončila u zjištění, které mne zaskočilo. Civilizace je dojemná.

K slzám.

Jak to?

Není to třeba tím, že si občas mlhavě vzpomeneme na Ráj, ze kterého jsme se nechali vyhnat, a po kterém se nám zoufale stýská?

 

Albánie začátkem devadesátých let.

Stojím v rozmlácené, vypleněné škole, která pozvolna začíná fungovat jako veřejný záchodek.

"Kdo to udělal?" ptám se přítomných žen, i když už vím.

"Něco vítr, něco děti." To jistě. Už vidím dětské ručky, jak ohýbají trubky u školních lavic a vítr, který vylamuje rámy, trhá mapy, šlape po obrazech státníků.

Vidí moji skepsi tak vysvětlují. "Za všechno může Hodža! Museli jsme odstranit všechno, co ho připomínalo!"

Uprostřed návsi překáží obrovská pěticípá hvězda.

"Proč jste raději neodstranili tu hvězdu?"

"Je z betonu, to šlo těžko."

Už se neptám.

 

Myslím, že jsem nikdy neviděla smutnější město než pestrou, rozdováděnou Havanu. Velkoryse projektované bulváry plné výmolů a proluk. Opršelé paláce, zřícené balustrády, propadlá schodiště, vydrolené mozaiky?

Záběry z Íráku v dubnu 2003. Rabování muzeí, nemocnic, rozjásaný obličeje mladíka, který domů táhne již čtvrtý monitor od počítače?

Jde tu o právo národa na sebeurčení? Ne. To jen divoši dobyli hrad.

Při nedávném rozhovoru s intelektuálem v Barmě mě napadlo, že své národní sebevědomí možná budujeme na mylných základech. O kvalitě našeho piva, skla, hokeje? svět sice ví, ale je mu víceméně lhostejná. Pokud jsme si něčím opravdu vysloužili pozornost a úctu civilizovaného světa - byl to noblesní rozchod se Slovenskem.

Teprve v této souvislosti mi to došlo. Ráj, to není CIVILIZACE ale CIVILIZOVANOST.

Leží mezi nimi propast.

 

Civilizace je mobil, civilizovanost je umění jej vypínat. Civilizace je ruka na klaksonu, civilizovanost je řidičská ohleduplnost. Civilizace je často kýč, civilizovanost je schopnost jej rozeznat. Civilizace je mačkání spouště na fotoaparátu, který myslí za nás, civilizovanost je fotografie, za kterou je soustředění, trpělivost, pochopení. Civilizace je velkokapacitní drůbežárna, civilizovanost je uznání, že i slepice má právo na své místo na slunci. Civilizace je rychlost, civilizovanost je umění ušetřený čas nepromarnit. Civilizace je džihád a křižácká výprava, civilizovanost je vědomí, že pravda není něco, co jeden má a proto už to druhý mít nemůže.

Civilizace je utržení jablka poznání. Prokousat se jeho trpkostí a kyselostí je možná nelidský úkol. Právě to si však civilizovanost nárokuje.

Civilizace je šance, civilizovanost je schopnost jí využít.

 

Do prvního jsme se narodili, druhé se musíme učit. Civilizace se šíří rychle jako infekce, s břichem plným macdonaldí naděje touží dobývat nová území. Civilizovanost je plachá. Než plnou vahou došlápne na nová teritoria, dlouho je zkouší nohou, připravena se okamžitě stáhnout. Zabydluje se až ve společenství, které porozumělo vlastním historickým rozporům. Uznalo relativnost svých postojů. Leklo se jejich křehkosti. Přestalo lpět a začalo chápat problémy jiných světů. Cítí loajalitu nejen k tomu, co je moje, ale k tomu, co je všech.

Civilizace přinesla volný čas, bezhotovostní financování, sterilní medicínu, globální komunikaci, mobilitu, vynutitelné právní vztahy, překypující supermarkety?

Sama o sobě však není zárukou ničeho.

Měla by znamenat vyšší kvalitu života. Víme však, co si s ní počít?

K čemu je svoboda, když nevím, co chci? K čemu je možnost tvořit, když se kamarádím spíš s televizním ovladačem než s Múzami?

K čemu je právo vyjadřovat vlastní myšlenky, když žádné nemám, k čemu dialog, když... jaksi? není o čem?

 

Kudy vlastně vedou civilizační hranice? Kriteria ekonomické vyspělosti, náboženství, kulturních tradic? prostě ta, která obvykle používáme, jsou sice přehledná, ale barvoslepá.

Ráda bych prosazovala pastelovější odstínění.

Každá civilizace obsahuje všechny stupně civilizovanosti, má své slušňáky i barbary, a všude jsou bohužel hlasitější ti, kteří jsou lepší, protože mají pravdu.

Na všech kontinentech, v každé zemi bez ohledu na vládnoucí ideologii a ekonomickou vyspělost potkáte stejné kategorie lidí. Tlupy zvědavých chlapečků, rozchechtané dvojice puberťaček, brýlaté studenty, nudící se nadržené mladíky, podnikatelky, odpovědné tatíky i arogantní funkcionáře? Teprve tyhle hranice lidi skutečně rozlišují. Babička z Vysočiny má mnohem blíž k babičce z islámské vesnice v buši, než k fanouškovi Baníku Ostrava. Ten by možná zase docela dobře zapadl mezi členy Tálibánu. Což ovšem vůbec neznamená, že by role byly jednou provždy dané a neměnné, a že bychom tu a tam zmíněné babičky nemohli zahlédnout uprostřed skandujícího davu.

V dalším textu se pokouším hledat odpověď na otázku, o co v pojmu CIVILIZOVANOST vlastně jde.

Během let cestování mezi různými kulturami mi z chaotických zážitků vykrystalizovalo pět okruhů, které její kontury podle mého názoru vykreslují nejostřeji.

Vztah k víře, k autoritě, ke svobodě, k jinakosti a k sexualitě.

Odpovědi hledám spíš obrazně a vůči jednoznačným závěrům cítím ostych. Neopírám se o teoretické zázemí, ale výhradně o osobní a tedy značně subjektivní zkušenost.

Já vím. Autorů, kteří se nadechují, aby zachránili Kapitol, přibývá. To nechci. Troška polemiky by však mohla být osvěžující, ne?

Epilog

Za totality po Čechách koloval vtip:

Kousek od rakouských hranic se zastaví otec se synem.

"Tati? Kdo žije za těma drátama?"

Otec se smutně pousměje: "My, chlapče... my."

Tenkrát jsme se mu bezmocně smáli.

Potom byly ploty vyvráceny a anekdota ztratila svoji pointu. Přišlo osvobození a jiné úhly pohledu. Po letech jsem si na tenhle vybledlý fórek zase vzpomněla. Jako bych mu teprve v nových souvislostech začínala rozumět. Už mi tak zábavný nepřipadá.

Zbourání hraničních zátarasů byl teprve začátek. Odemknutí dveří, aby k nám mohla vstoupit civilizovanost. Jenže je plachá. Zatímco my se věnujeme hlavně parketu a maskám, ona skromně přešlapuje ve dveřích a čeká, jestli ji pozveme dál. Trvá nám to. Snad proto, že rozeznat civilizovanost není zrovna snadné. Na karneval světa obvykle přichází v oboustranném plášti, který rychle obrací. Svobodu střídá s odpovědností, víru s pochybností, autoritu s pokorou...

Teprve až její kostým oceníme a nabídneme jí čestné místo u stolu, usedne a rozbalí dar pro hostitele. Nebude to nic menšího než vyšší kvalita života.

Po pravdě řečeno, necítím se tu nejlíp. Asi je nejvyšší čas zmizet. Na tomhle plese jsem za Popelku a blíží se půlnoc...

Ale zatančili jsme si hezky, to zase uznejte!