Milena Holcová

Milena Holcová je sympatická, drobná blondýnka. Má decentní mejkap a příjemně voní. Má tři děti a jednu vnučku. Píše knihy. Náměty na ty nové posbírala v Arménii, Gruzii, Azerbajdžánu a Náhorním Karabachu. Všechny tyto země procestovala stopem.

Proč píšete knihy?

Protože dělat Něco z Ničeho je neobyčejně opojné. Konkrétní důvody se však mění a vyvíjejí. Jednou je to prevence proti depce, pak potřeba dodat cestování smysluplný výstup, jindy úžasná zábava, pak zase nutnost vydělat nějaké peníze. V každém případě však spisovatelství považuji za jednu z nejsvobodnějších profesí.

Devět knih – to už je slušný počet. Jak přijímáte kritiku?

Záleží na tom… Láskyplnou kritiku přijímám se špičatýma ušima, obvykle obsahuje postřeh, pomáhá. Ale pak jsou takoví ti znalci, kteří místo textu začnou škubat autora. Nejde jim o věc, ale o převahu. Moudrý člověk by je mohl brát jako cenné nepřátele, já si ty uši raději zacpu.

Co ty vaše knihy vlastně jsou, když nemáte ráda označení cestopisy?

"Cestopis" by měl přinášet erudovanou výpověď o cizí zemi. To neumím, ani se nepokouším. U čtení cestopisů obvykle pocítím něco jako mdlý obdiv ke znalostem autora. Pak usnu.

Aby se kniha, natožpak cestopis, dobře prodávala, musí být něčím jiná. Vy se psaním uživíte Čím jsou vaše knihy jiné?

Co já vím? Mohu se jen domýšlet... asi tím, že vnímám svět spíš emotivně, odspodu. Nedobývám, neodhaluji. Prostě vyprávím jako normální ženská, která má velký zadek a v peněžence fotku vnučky. Najednou se ocitla v cizím prostředí a nějak se s tím vyrovnává.

Stejně jako to, že jste autorka cestopisů, popíráte i přívlastek cestovatelka...

Nejspíš jsem tulačka. Cestovatel se připravuje. Já ne. Nejezdím za nějakým cílem. Ráno netuším, kde budu večer. Nevadí mi, že přesuny stopem berou čas. Tím, že nemám cíl, není čas zase tak důležitý.

Máte nějakou knihu raději - nebo jste na nějakou hrdější než na ostatní?

Máte děti? Je to stejné. Takový vztah se s rozumem míjí. Prostě je to moje krev. Když mi někdo říká, že tahle kniha je lepší než ta druhá, krčím rameny. Tohle nejsem schopna přijmout, i kdybych stokrát věděla, že máte pravdu.

Knihy ilustruje Marcela Uhlířová. Ty obrázky ale často vypadají, jako by si je skicovala na koleně při autostopu s vámi ve světě. To s vámi jezdí?

Teď jste mě dostala. Ale jo, tak dobře. Vím, že ty malůvky nejsou žádný umělecký průlom, ale zase - text musí ilustrovat někdo, kdo tam byl. Takže jsem si to nakonec nakreslila sama. Na druhé straně nemám ráda takové ty autory, hle hle, co já všechno dokáži!, a skryla se za pseudonym. Kreslím uhlem, tak Uhlířová. Takový nevinný fórek, ale zase ne tak zářivý, abych na něm lpěla.

Cestovatelka, spisovatelka, dobrodružka... to zavání chlapáctvím. Je hodně žen cestovatelek?

Ježiš jaké chlapáctví?! To je předsudek z dob, kdy o tom, co si máme myslet rozhodoval proletariát. Svět je plný Haliburtonových, stejně jako kadeřníků a chlapů u šicích strojů. Proč ne? V každém z nás je kus muže i ženy. Jde spíš o to, přijmout se v celku, dostat obě části do harmonie. Nutit sebe, natož druhé, do rolí, které jim nesedí, jen proto aby lidi neřekli, mi připadá hanebné.

A jak muži vnímají, když s noblesou lezete do jejich hájemství – objevování, dobývání, poznávání nového?

Pravda, ti z hájemství mi zrovna hobla nedávají. Často dokazují, že jako pozor! Oni byli dál a výš a hloub a vůbec. Pilně vrtí hlavou a snaží se objasnit a poučit.

Jak reagujete?

Obdivně. Ochotně dělám blbou. Na lidi, kterým je vše jasné, nemá cenu plýtvat upřímností. Svým způsobem jsou dokonce milí a podporují můj zdravý spánek.

Hodně mužů – cestovatelů a dobrodruhů, které znám, museli obětovat rodinu, zázemí... většina dokonce tvrdí, že to jinak ani nejde. Vy máte rodinu i zázemí. Takže ono to jde?

Ale ano, jde. Ne však snadno a hned. Nejtěžší je nalézt parťáka, se kterým se shodnete, že jsou důležitější věci než jistá budoucnost a odborná autorita. Ostatní se časem poddá. Společné cestování rodinu stmeluje, tahat s sebou děti není zrovna k popukání, ale stojí zato. Přinejmenším se vzájemně dobře poznáte. Samozřejmě, musíte respektovat, na co stačí, - stopem do Afghánistánu to asi nebude. Je nutno hlídat, aby je to spíš bavilo, i když troška strádání je taky zdravá. Cestování děti učí, že vyměnit jistotu za svobodu je dobrý obchod, navíc je ještě čas, aby se nemuseli osvobozovat od něčeho, ale k něčemu. Považuji to za velmi důležité.

A není tenhle přístup trochu sobecký? Dětem nevadilo, že v létě se z nich na dva měsíce stanou nomádi, kteří ani netuší, co bude zítra? Nechtěli raději stejně jako jejich vrstevníci jezdit na tábory, hrát bojovky a večer si zazpívat u táboráku?

Co bude dvanáctiletého kluka bavit víc? Sedět v kamionu vedle řidiče a jet napříč Mexikem, jít do indiánské vesnice shánět vodu, v Turecku u pumpy umývat řidičům okýnka, aby si vydělal na lego, nebo si na to jen hrát?

Co vašim dětem na tom cestování vadilo nejvíc?

Teď mě s hrůzou napadlo, že paradoxně právě tohle. Na cestě nic není jen "jako". Všechno je až příliš doopravdy, nedá se říct, že už mě to neba, dál nehraju, jdu se svalit do postele. Není úniku. Ale lepší by asi bylo zeptat se přímo jich.

Jste přece jen ženská… v Brně, kde celý život žijete, chodíte do posilovny, na kosmetiku, do sauny, decentně se malujete, používáte parfém. Nechybí vám to na cestách?

Tak posilovna a sauna mi na cestách vskutku nechybí. S kosmetikou je to horší, ale prostě s tím počítám. Očekávat od světa, že mě bude hýčkat, je mírně nablblé. Tak holt dva tři měsíce moje "zralá, náročná pleť nehydratuje", nu což. Když pak slyším svoji kosmetičku, jak si nespokojeně brblá něco o perlách a sviních, mám chuť se smát a dát jí pusu.

Když někam jedu na víc než čtrnáct dní a nemám možnost si oholit nohy, docela mě to znervózňuje. Který z civilizačních návyků komplikuje život vám?

Když máte na umytí dvě deci kalné vody, přestanou vás ochmýřené nohy znervózňovat. Jo, nedostatek hygieny nesu hůř než hlad nebo vedro či zimu. Pro čistotu jsem ochotna vyvinout mimořádné úsilí, ale když ta voda zkrátka není?! Loni v Africe mi hned v úvodu ukradli baťůžek s krémy s ochranným faktorem. Měsíc mě pak zdobily opary, které se v prachu ne a ne zhojit. Měla jsem se sebrat a s kvílením vrátit? Prostě musíte vydržet zaprášená, zpocená, prvobytně pospolná... No a co.

Asi máte laťku snesitelnosti nastavenou mnohem výš než většina lidí. Už jste si někdy na cestě řekla: "A dost!, tohle nemám zapotřebí. Kašlu na to a jedu domů,"?

Skoro pokaždé a říkám to jadrněji. Tyhle stavy však zůstávají platonické. Po pravdě, prásknout dveřmi v místech, kam se doštrachá jedno auto za týden, si člověk stihne rozmyslet.

Brečela jste někdy na cestě?

Máte asi na mysli pláč ze zoufalství. Ne, to si nevzpomínám, i když už jsem měla párkrát nakročeno. Často však nevidím přes slzy dojetí nebo vzteku.

To vás pořád ještě něco dokáže dojmout a překvapit?

Asi nikdy mě nepřestane dojímat lidská solidarita. Když jsem v místech velkého utrpení a potkám laskavost, nedokážu slzy ovládnout, i když je skrývám. Stejný princip funguje i opačně. Pohled na člověka, který profituje z cizího neštěstí, ať už je to rabování po potopě nebo "jen" drobné ošizení slepce, brečela bych vzteky. Obojí potkávám na každé cestě.

Bylo vám někdy ve světě mimořádně dobře a mimořádně špatně?

Nejraději mám země, kde se obojí rychle střídá. Z žumpy do oblak a zpět, takhle několikrát po sobě. Taková je Afrika, Írán, Barma, Venezuela, Rusko... Vadí mi samolibé země, kde cítím pokrytectví, naposledy třeba Ázerbajdžán. Vůbec mě to zatím netáhne do zemí takzvaně srovnaných. Možná v důchodu.

Projela jste většinu světa, poznala mnohé národnosti. Myslíte si, že v národnostních stereotypech – jódlující Rakušan, ekologický Nor, opilý Ir, depresivní Američan... je něco pravdy? Jsou tyto stereotypy něčemu prospěšné?

Přiznávám to velmi nerada, ale ano, myslím si, že národnosti jsou opravdu odlišné a rozeznatelné. Je dobré si to uvědomit, ale taky co nejrychleji zapomenout. Odkud kdo je může být zajímavé, kuriózní, zábavné, ale určitě by to nemělo být důležité. Tyhle stereotypy mají své místo v anekdotách, dál bych je nepouštěla. Navíc mají různý výklad. Na západě mají Češi pověst nepříliš udatných pohodářů, v Gruzii a Arménii jsme však mimořádně oblíbeni jako národ, se kterým je rozumná řeč a velká sranda. Ani jedno se nedá brát vážně.

Do světa jezdíte bez toho, že byste četla průvodce. Proč jsou vám turističtí průvodci – a tím nemyslím jen turistické, ale i baťůžkářské – Lonely Planet, Rought Guide, proti srsti?

Přiznávám jistou alergii na rady a doporučení všeho druhu. Nejde jen o průvodce, ale literaturu vůbec. Raději si přečtu nehodnotícího vypravěče Marqueze, než třeba nabádavého Exupéryho či prozřivšího Coehla. Nestojím o návody kam mám jet, ani jak uchopit život. Ale pokud to někdo potřebuje, nic proti. Jeho věc. Prostě mám takovou úchylku, že nic nechci vědět předem. Kdybych v ruce držela tlustou knihu, uvíznu v síti porovnávání a cesta se mi změní v inspekci. Po návratu všechno dohledávám v archivech a nechávám si vysvětlit, ale už mám vlastní představu, což považuji za cenné.

A jak si tedy vybíráte, kam pojedete?

To je věc momentálního vnuknutí, náhody. Hodně čtu, chodím do kina a na výstavy. Občas mi některé dílo zrychlí tep a pocítím prudkou touhu poznat prostředí, kde vzniklo. Nedá se to předem naplánovat. Reference mohou vzbudit zájem, ale nic nezaručují. Náklonnost nebo nechuť vzniká až přímým kontaktem. Nezávisle na naší vůli. Nepřenosně. Každoročně v podzimních mlhách jezdím na pár dní do Benátek. Prožívám jakési abrakadabra, které ve mně spolehlivě budí nadšení. Ale zkuste to někomu doporučit! Ta hnusná mlha a smrad z kanálů a turisti a vůbec - středověký Disneyland, co na tom, proboha, ta Holcová vidí?

Nějakou dobu jste pobývala v masajské vesnici, mezi kočovnými Mongoly, s laoskými domorodci v džungli. Takhle blízko k lidem se často nedostávají ani etnologové. Jak to děláte, že vás mezi sebe přijmou?

S úžasem jsem došla k poznání, že skvělá akreditace může být zranitelnost. Zvlášť ve vyhraněně maskulinním světě. Chce to ovšem jít sama za sebe, neohánět se firemním logem, ani vyšším posláním. Žena není nebezpečná, bez problémů se dostává do zákulisí domácností, kam chlap nemá šanci. Navíc jsem příliš jiná, takže nekonkuruji. Existuje tu cosi jako ženská solidarita, asi to mé harcování budí taky soucit. Vlastně je to velmi snadné.

Jezdíte autostopem do nebezpečných zemí, nevíte, kde budete spát a co budete jíst. Polovina lidí by třeba takhle definovala dobrodružství, druhá polovina riziko. Co je dobrodružství a riziko pro vás?

Asi je to věc neobvyklosti. Když se teď dozvíte, že ze ZOO utekl tygr a běhá po ulicích, zariglujete se doma. Přitom je objektivně méně nebezpečný než auto s mírně opilým řidičem, jaké potkáváte několikrát denně. Včera jsem se bavila s paní, která byla nejdál s cestovkou v Chorvatsku. Představa, jak brázdím svět autostopem jí přišla otřesná. Taky mě pozvala, ať se za ní někdy stavím v práci. Asi ne. Dělá v nemocnici na infekčním.

Nedávno za mnou přišla dcera, že chce jet se svým přítelem na tři měsíce autostopem do Maroka. Vzhledem k tomu, že je jí teprve 18 let, jsem jí to zakázala, ale pořád váhám. Ve vašem podání je autostop přímo báječný způsob cestování

Rodiče, kteří svým dětem zakazují něco prožít, protože by o ně mohli mít strach a špatně spali, považuji za poněkud sobecké. Jenže nechci a ani nemohu radit. Autostop sice považuji za báječný způsob cestování, protože se při něm dostanete k lidem, což je na cestě to nejzajímavější, jenže doporučovat ho? Někomu, koho vůbec neznám? To fakt nebudu. Mohu však zaručit, že vaše dcera sotva najde lepší příležitost, jak svého partnera poznat. Jestli je to dobře nebo špatně už bych nechala na ní.

Vzpomenete si na nějakou obzvlášť složitou otázku, která by vás zaskočila?

Na jednu asi nezapomenu. Od pětiletého dítěte: "Jak nevypadá žádná dírka?"