Rozhovor pro ONA DNES - 8.11.2010

Nekrácený rozhovor s Janou Soukupovou

Každý cestovatel je tak trošku blbeček



Milena Holcová, autorka jedenácti knih a několika televizních scénářů,procestovala čtyři kontinenty včetně destinací, kam se dodnes rozhodně cestovatnedoporučuje. Počátkem letošního října se tato rodilá Brňačka vrátila z téměřtříměsíční cesty po Africe, kde byla v bezprostředním kontaktu se slony,hrochy, krokodýli, nosorožci... Málem se utopila pod Viktoriinými vodopády atýdny nespala v civilizaci. Jak tohle může vydržet? A jak to stále může těšitčtyřnásobnou babičku, které bylo letos v březnu 56 let?

Jak se dá na takový život, jaký vedete,vůbec připravit?

Do sedmnácti jsem aktivně sportovala. Lehká atletika, překážky a pětiboj. Od šesté třídy jsem chodila do sportovní školy, to byl můj svět až skoro do dospělosti, šťastné naivní období, kdy šlo všechno změřit. Jenomže pak jsem najednou pochopila, že sport dělat nechci, protože „život je jinde“ a spousta zajímavějších věcí mi uniká.

Nechala jste atletiky ze dne na den?

Dá se říct. Po gymplu jsem šla na práva, která mne taky nezajímala, ale nebyla tam matematika, což bylo podstatné. Střední školu jsem totiž studovala v matematické třídě. První velký omyl, který mne stál spousty sil. Na právech bylo pár výjimečných profesorů, kteří je vykládali moudře a střízlivě, ale celkově mi tahle disciplina zůstala dost vzdálená. Jediné, co mě upřímně bavilo, byla preciznost jazyka, na kterou tahle škola dbá. Zformulovat myšlenku tak, aby nebyla napadnutelná.

Tím začala kariéra budoucí spisovatelky?

To byl jen další signál. Psát mě bavilo od dětství, stejně jako cestovat.Problém byl v tom, že jsem si to nepřiznala a dala na rozumné rady, ať dělám \"něco pořádného, co mě uživí“. Chyběla mi odvaha se vzbouřit. Někde tady mi as izačalo docházet, že život začíná tam, kde končí dobré rady.

Kdy jste vydala svou první knihu Nech tu děti a zmiz?

Skoro ve čtyřiceti. Předtím jsem ten příběh pět let prožívala, pak jej za dva měsíce napsala. Tyhle klasické přetlakové knížky bývají velmi upřímné. Navícjsem si nemyslela, že by to někdy někdo četl, takže jsem psala zcela bezohledně, bez autocenzury. Byla to drenáž, kterou jsem se zbavila nastřádaných zplodin. Shodou náhod pak ale moje knížka vyšla.

Máte jich za sebou jedenáct a tři scénáře pro televizi. Co píšete teď?

Nic cestovatelského. Zpracovávám milostné téma, vztah starší ženy s klukem o generaci mladším. Komorní téma, které si mi však jeví jako zajímavý fenomén doby. Kniha vyjde v listopadu, bude se jmenovat Romance na tři doby.

Takže letos žádný scénář?

Teď ne. Uvědomila jsem si jednu hrozbu. Při psaní scénářů používá člověk jiné nástroje než při psaní knihy, asi jako kdyby klavírista najednou začal hrát na housle. Chce to jinou techniku a hrozí nebezpečí, že si pokazíte tu starou. Jazyk scénáře je věcnější, stručnější, obrazy vám naskakují v dialozích, jde hlavně o vybudování zápletky. Takže se vám může stát, že dokážete vybudovat dobrý příběh, ale napíšete jej blbě.

Vraťme se k akcím, které vás v životě „vychovaly“ pro cestování na divoko, tedy bez komfortu a obvyklého zajištění, stopem... Například k prázdninové škole Lipnice.

Při nich šlo o spojení fyzické aktivity s kulturou. Člověk musel být vysportovaný, ale zároveň nesměl být kulturní ignorant. U party lidí, kteří se tomu věnovali, jsem měla pocit, že můžu zúročit všechno, co jsem do té doby dělala a bavilo mě.

Reportáže z těchto akcí zveřejňoval kdysi časopis Mladý svět. Vzpomínám, že jste s minimálním vybavením museli projít neobydleným Žitným ostrovem v deltě Dunaje aživit se jen tím, co dá příroda...

No jo, to jsme tehdy dělali.

Víc k tomu neřeknete? Co třeba HUMANUS? Pokud vím, tak jste tehdy vyvezli pár nebožáků oblečených v pytlích na ostrov. Vysadili jste jim tam ještě dvě ovce, dva králíky a dvě slepice a oni museli týden přežít bez jakéhokoliv vybavení. A nakonec ještě odjet na voru, který si sami vyrobili.

To je už strašně dávno. Třicet let? Pro mě má ta akce ve vzpomínkách zásadní význam spíš proto, že se tam potkala Jitka se svým mužem Járou, pak se vzali a vlastně od té doby spolu všichni kamarádíme, cestujeme a naše děti se znají od narození. Občas fungujeme až jako jakási dvojrodina. Teď jsme spolu strávili část cesty po Africe.

Vosmdesátých letech byly na Lipnici opravdu pověstné prázdninové akce.

Tehdy to byl takový ostrůvek smysluplné svobody. Třicet účastníků mělo v krásném místě u zatopeného lomu program nabitý do poslední minuty, sport a kultura se střídaly formou her, které jsme vymýšleli. Skoro vůbec jsme nespali, bylo to únavné, ale jaksi opravdové. I když šlo jen o hru, byla možná životní realitě blíž než všechno, co se tehdy dělo kolem. Masky při tom zápřahu padaly během tří dnů, takže se lidi opravdu dobře poznali. Přátelství která tady vznikla, jsou většinou nadosmrti, také to nejednou přineslo partnerské změny.

Vyjste se na Lipnici ovšem seznámila se svým prvním mužem. A pak jste právě v první knize Nech tu děti a zmiz! popsala svůj docela drsný rozvod, kterým jste s ním musela projít.

Byla jsem do něj zamilovaná. Byl o deset let starší, byl šéf a budil můj respekt. Že je to další z životních omylů, jsem si přiznala, až jsme měli děti.

Tehdy jste pracovala jako podniková právnička. Ráno jste odvedla děti do školy a školky, pak jste šla do usedlé práce, doma uklidila a navařila svému usedlému muži... A najednou bylo všechno jinak. Jak se to stalo?

Rozhodující při tom byl můj nynější muž Martin, se kterým jsem se poznala – kdejinde? – taky na Lipnici. Najednou jsem viděla, že pro vztah není ani takdůležité, abych k muži vzhlížela, ale aby s ním byla pohoda a sranda. S Martinem byla. Navíc jsme se nemuseli domlouvat, protože jsme si většinou rozuměli beze slov. Vzpomínám, jak se mě jednou zeptal: „Co Exupéry?“ A tišedodal: „Mě sere dost.“ Jaká svatokrádež! Kdo nemiluje Malého prince, je odporný cynik. Přece. Jenže já když slyším někoho recitovat pasáže o lišce a růži, chcesi mi výt. Bože, jak se mi ulevilo, že někdo smýšlí stejně jako já. Martin mi dodal odvahu všechno změnit, protože jsem našemu vztahu nějak čím dál víc věřila. Rozuměli jsme si. Dva takzvaní dobrodruzi, kteří nechápou, co je na tom špatného.

Dobrodruh? Jak byte jej definovala?

Dobrodruh je člověk, který dá přednost vlastní zkušenosti před cizí. Což lze provádět zcela zodpovědně a seriózně.

Každopádně byste bez svého muže jen těžko mohla projet Afghánistán za vlády Tálibánu a další končiny.

Naše cesty už jsou jenom takové doplňkové dobrodružství. Když jsme se rozhodli být spolu, změnili jsme radikálně všechno. Hlavně Martin, který po dvaceti letech praxe televizního produkčního odešel ze solidního postu do Brna a řekl, že bude klidně jezdit třeba s trolejbusem. Nejdřív jsme chtěli čekat, až děti dorostou, ale příroda byla silnější a narodila se Lenka. Řekla jsem manželovi, že není jeho, rozvedli jsme se a začali žít s Martinem.

Prvních deset let s Martinem vás pak prověřilo dokonale.

Neměli jsme skoro žádné peníze, bydleli jsme se třemi dětmi v plesnivém dvoupokojovém bytě a živili jsme se vším možným. Pekli jsme palačinky, provozovali skákací hrad, trhali na stromech vánoční jmelí. Nevzpomínám na tohle období s žádnou nostalgií, ale naši rodinu, kde se děti všeho zúčastnily a pomáhaly, to hodně sblížilo. Po revoluci jsme začali jezdit po světě a tahali děcka s sebou jako koťata. Kdybych se tenkrát nerozvedla, asi teď budu zakysle nenávidět všechny chlapy. Díky Martinovi je mám ráda.

Naposledy jste spolu vyjeli do Afriky, prý se vám už tentokrát moc nechtělo.

Měla jsem vyloženou krizi. Čím je člověk starší, tím hůř se aklimatizuje.Říkala jsem si, že nepojedu nikam nebo jen tak, aby to bylo pohodlné. Ani psát se mi o tom už nechtělo, protože jsem pociťovala jakousi marnost. Buď je při líčení cizích končin člověk přesný, ale zároveň není srozumitelný, nebo je srozumitelný, ale nepřesný. Taky jsem došla k depresivnímu závěru, že ať si namlouváte co chcete, v cizí zemi jste vždycky za blbečka. Chvíli mi trvalo, než jsem se s tímto faktem smířila. Vždyť jo. Jsem za blbečka. Tak dobře. A co má být?

Prý jste se ale letos těšila, že si po létě na chalupě se čtyřmi malými vnoučaty alespoň v Africe odpočinete?

Šlo spíš o potřebu změny. Vždyť to známe všichni. Nakrmit, obléknout, zabavit, nakrmit, uložit, obléknout, nakrmit, zabavit... A k tomu po sté „ale ploč?“, stereotyp. Zpestření přináší snad jen nějaká ta horečka. Člověk si to dost užije jako rodič, ale to je o třicet let mladší. Těšila jsem se na tu báječnou nejistotu, kdy nebudu vědět, co přinese další hodina. Musím však dodat, že po dvou měsících se mi stýskalo nejvíc právě po vnoučatech a stereotypu.

Vprvní části cesty z hlavního namibijského města Windhoek jste cestovali sJ itkou a Járou. Jaká ta zatím poslední cesta vlastně byla?

Afriku jsem navštívila víckrát, ale tahle její část, Botswana a Namibie, popřely mé dřívější dojmy. Jsou to uspořádané, čisté a fungující demokracie, kde v parlamentu nevidíte bělochy, zato hodně žen.

Máte pro to nějaké vysvětlení?

Následně mi i zkušenost z Jihoafrické republiky potvrdila, že se úspěch dostaví, pokud se černí dokážou domluvit s bílými – a nevyženou je, jako to teď udělali v Zimbabwe. Už dlouho prosazuji mínění, že není proč se za bílou rasu stydět. Země, které ovlivnila, jsou na tom dnes lépe než ty hrdé, které nás k sobě nikdy nepustily. V Namibii je dodnes hodně cítit vliv Německa.

Germánskýpořádek?

Ano. I když jsem se obávala, že za těch dvacet let, co je Namibie nezávislá, už tam bude klasický africký binec, nestalo se. Ani se vlády nezmocnil žádný šílený vladař, který by měl opozici naskládanou v ledničce (tradovalo se, že krutý vládce Ugandy Idi Amin mezi léty 1971–9 likvidoval opozici s použitím kanibalských praktik, totéž údajně doporučoval svým vojákům i Charles Taylor, vládce Čadu mezi léty 1997–2003 – pozn. red.). Lidi v Namibii a Botswaně vypadají spokojeně a místo remcání chodí k volbám.

Kam se na ně hrabeme?

Přesně tak. A co teprve třeba Rusko.

Takže příjemné překvapení. Bylo jich víc?

Co mě tentokrát nadchlo, byl bezprostřední styk s divokými zvířaty. Moje zkušenost z afrických parků v Keni, Tanzanii, Malawi či Ugandě byla zatím taková, že nás tam pořád někdo ochraňoval. Aby nás nedejbože něco nesežralo.Dangerous! Warning! Prohibited! V Namibii a v Botswaně naopak. O turisty tyhle země nijak nestojí, kladou vám do cesty úřednické bariéry. Víza v Londýně a v Berlíně, všechny vstupy do parků šíleně drahé a obejít je nelze. Také vás dovnitř nepustí, pokud nemáte zabukované místo v campu, což se musí zařídit půl roku předem, neboť je jich jen pár. Ovšem za plotem už jste jim úplně jedno.

Jak takový camp v parku vypadá?

Číslo na stromě a většinou alespoň několik primitivních sprch v otevřené divočině. Se zdejšími zvířaty je člověk beze zbraně v naprosto rovnoprávném postavení. Bez ochrany, hlídání či rady. Nikdo vám neřekne ani to, jestli je ta voda v kempu pitná. Nebo že touhle cestou chodí hroši.

To jste tam byli úplně sami?

Někde ano, protože se tam jelo tři dny pískem, a toho bylo po prahy. Je nutné mít terénní auto s náhonem na čtyři kola a se stany na střeše. A navigaci, GPS. Pokud se stane, že vás na večerní procházce rozdupe slon, správce parku to zjistí tak po čtrnácti dnech a jen si udělá čárku.

Dá se to bez průvodce vůbec zvládnout?

Pár věcí jsme se museli naučit. Rozeznat základní stopy, hospodařit s vodou, řídit auto v písku. Taky všimnout si slona dřív než on vás, což není tak snadné, protože je sice velký, ale když v buši mezi keři znehybní, je k nerozeznání od skály. Potkávali jsme je pořád. Ale když už jsme si jakžtakž zvykli, stalo se mi, že jsem při táboření mimo park poodešla od auta a s ešusem se umývala. Soumrak, já nahá na plochém kameni se poklidně mydlím, když mě zarazí nějaký šramot. Zvednu hlavu a kousek ode mě překvapeně zírající skupina slonů. Dialog, který pak proběhl, jsem si zapsala. Já: „Jsou tady sloni. A vypadají dost naštvaně (řekla jsem to jadrněji).“ Martin: „Tak já jdu schovat salát.“ Jára: „Kolik jich je? Mají mladý?“ Já: „Asi deset, tak pět mladejch.“Jitka: „Tak to je blbý.“ Martin: „Co dělají?“Já: „Stojijó a čumijó... Asi se doumývám...“ Jitka: „Když bude zle, tak to stihneš.“ A otevřela dveře od auta.Pak jsem se znovu začala opatrně polévat. Sloni ještě chvilku zírali, ale asi je to nudilo, tak zase šli. Zřejmě jsme zaparkovali v místě, kudy byli zvyklí chodit. Což slon, to je inteligentní zvíře, ale nevyplácí se postavit do cesty hrochu nebo nosorožci, to jsou obrněné transportéry a prostě jdou, klidně přes stan.

Tahlepříhoda byla nejdrsnější?

Ale kdež! Několikrát jsem si říkala „ještě chvilku a budu zvracet nebo plakat,nejspíš obojí“. Většinou za to mohlo fyzické vyčerpání. Zkusila jsem waterboarding pod Viktorinými vodopády a nedomyslela, že to je disciplína, která vyžaduje mohutné bicepsy, což nemám. Nebo písek. Občas je ho po kolena a má konzistenci hladké mouky. Když v něm člověk řídí auto, tak ho neposlouchá. Jede si kam chce a navíc to vypadá, že se musí každou chvíli obrátit na záda. Třeba hodinu je nutné jet jen na jedničku, to pak zase trnete, aby vám vyšel benzín, protože auto strašně žere. A benzínky nikde. My ženské jsme zjistily, že na tohle nemáme, takže řídili jen chlapi a my dvě si připadaly jako tatínci v porodnici. I tak jsme měli písek všude, plné oči, skřípal nám mezi zuby, kvůli prachu jsme se štítili čehokoli dotknout. A vody na umytí jsme měli každý takdvě deci, takže jsme si už byli odporní a lezlo nám to na nervy.

Ty asi v takové absolutní divočině tekly víckrát, ne?

Dost blbá situace nastane, když se ocitnete u brodu, se kterým jste nepočítali, a říkáte si „kudy?!“. Někdo tam musí vlézt, aby zjistil hloubku. Jenomže většinou se dá počítat s bilharziemi (parazitem způsobujícím velmi vážnéonemocnění – pozn. red.). A pak se bojíte i všudypřítomných krokodýlů, což jeodporně rychlá obluda. Jenomže vlézt se tam musí, protože zapadne-li auto v řece, člověk si počká třeba týden, dokud někdo nepojede kolem. Můžete mi věřit, že v takové chvíli je vám skutečně úplně jedno, jestli se Bartošová s Pomejem zrovna rozvádějí, nebo usmiřují.

Vaši přátelé pak odjeli a vy jste s manželem po Jihoafrické republice cestovali, jak jste zvyklí nejčastěji. Totiž stopem.

Bylo tam o dvacet stupňů míň než v Namibii a Botswaně a pršelo. Hrozná zima.Byla jsem tak promrzlá, že jsem měla stálý pocit zvýšené teploty. Navíc jsme se museli naprosto spoléhat na to, kdo a kam nás vezme. Jenomže jsem si zároveň uvědomila, jak člověk otupí, když má k dispozici auto a tím i jakési pohodlí. Jak je stress vlastně osvěžující. Vysloveně jsme na tom stopu ožili, i když musím přiznat, že to zpočátku šlo dost ztuha. Nebrali nás.

Působili jste nebezpečně?

Působili jsme podezřele. Nedokázali si nás zařadit. V JAR totiž stopují jen černí a jde o projev nouze a bídy. Takže nás bílí ignorovali a černí nechápali.První dny nám zastavovali jen feťáci, pokud možno mírně zhulení. Pak jsme nějakou dobu jezdili na korbě s černými. Ale postupně se to zlomilo a začali nás brát i bílí, ovšem spíš mladí, naše genrace ne.

Těšila jste se domů? Co vás po návratu nejvíc zajímalo?

Návrat je snad nejkrásnější fáze každé cesty. A zajímá mě všechno. Vlastně...jak to teď vypadá mezi Bartošovou a Pomejem?



SMS, které Milena Holcová posílala letos z Afriky:

9. 8. 2010
Dubai, město úchylák. Všechno okázalé, přehnané. Okolí poušť, vedro i v noci. Průser. Nejvyšší budova = heč heč. Nevydržela bych tady ani týden.

15. 8. 2010
Jsme na severozápadě Namibie, dobrý, ale prach, v noci skoro mrzne. Noc u domorodců, Himbů. Doba kamenná, kůže a hlína. My dary, oni: a to je všechno? Nepohostinní. Blbý, nepovedený. Pusu M.

19. 8. 2010
Safari, trošku pakárna, zvlášť noční čekání u napajedla. Nuda. Trpělivost! Nechápu. Chceme přes Kalahari, prý neprůjezdné. Písek, lvi. Hm. Trasa Tsunkwe v Namibii a Nokaneng v Botswaně. Nebude signál. Ozveme se, jak to půjde. Kdyby něco, závěť u mě na stole.

21. 8. 2010
Nahoře šedý, dole žlutý = NAMIBIE. Vítr, prach, žirafy. Samej krk. Kalahari:keře a KŘOVÁCI. Dobrý. Malincí, jemní, předkus. Jak sušené švestičky v čepičkách. Přátelští, usměvaví. Bezva. Kalahari tady docela půvabná, ale lehce zblouditelné. Bez GPS nelze. Tma v šest, v noci šílená zima. Jak to v těch trenkách můžou přežít?

26. 8. 2010
Delta Okavaango. Chceme do vody - krokodýli, stavíme stan - sloni, chceme spát- hroši. Lidi nezajímáme. Váš život, váš problém. Fakt jsme museli prchat před slonem. Do vody nelze, moc krokodýlů. Špinaví tak, že i prase je proti nám elegán. Máme se dobře, jsme zdrávi. Co doma?

5. 9. 2010
Konečně signál! Já málem utopená u VIKTOREK. Woter boarding. Trošku jsem se přecenila. Běhali jsme po hraně vodopádu. Nádhera. Teď šílená cesta tři dny až po ráfky pískem. Zvířat máme po krk. Zvlášť slonů, tupá ničivá stáda. Měsíční krajina. Těšíme se do civilizace. Jsme hubení a zaprášení, ale docela furt sranda. Co doma? Pusu M

6. 9. 2010
Probdělá noc v hroším obklíčení na střeše auta. Rozhovor jo, budu potřebovat před knížkou. Ale kdoví, co bude. Ještě měsíc tady. M

8. 9. 2010
Vedro, prach, mouchy, vítr, špína, žebráci, 2 deci na umytí. Vracíme se doWindhoeku. Máme té přírody po krk! Docela drsné. Už budu na signálu. Hlad po zprávách z domu. Pusu M

12. 9. 2010
Už sami dva. Křídla. Zákazy ignorujeme, doporučení nedbáme, pravidla respektujeme jen střízlivě. Fish River Canyon. Ani noha, úžasný. Nadšení.Čistí, vyspinkaní, napapaní. Řešíme jen brody a duny. Pitnou vodu a benzin.Windhoek dobrej. Moderní, čisté, fungující město. Demokracie. Jde to. Nevěřila bych.

15. 9. 2010
Učíme se nové praktické dovednosti, stopovat slona, chodit v dunách, odhadovat, jestli tím brodem projedem a jestli je tam krokodýl nebo bilharzie. Martin přejel ovci, já varana, ona blbá, on pomalej, trauma. Ale dobrý, zdraví, pobavení. Co ty? Co doma?

15. 9. 2010
Než zapomenu: fascinující fenomény. 1. Písek. Nedomluvíš se s ním, na všechno s..e, vždycky zvítězí. 2. Průser. Nechat ho pracovat, je v něm užitečná energie, vyplatí se nevyhýbat se mu, nechat zrát. Nastane něco nečekaného, co tě obohatí. Jinak bolí hlava, zase menstruuji, padají mi vlasy. Co chybí?! Zvládni svatbu! M

21. 9. 2010
Cape Town. Krásný, zajímavý město. Zima, velryby, tučňáci. Stolová hora.Nádhera. Vylezli. Strže, potoky, vodopády, všechno kvete. Ztratili se, slezli za tmy s dalším zbloudilcem se 3 buldočky. Krátké nožky, snášíme po žebřících, prča. Nový přítel, majitel hospody, pivo! Stopem na Mys Dobré naděje. Taky dobrý, ale moc turistů. Pusu. M

26. 9. 2010
Jsme v Plattenbergu, kandidát na topten krásných míst světa. Teď už jen návrat.Unavení, pocuchaní, spokojení. Zima (mně už furt), velryby, tuleni. Chvilku mezi černou chátrou (stop, stan), lezeme do slumu, nečekaně přátelští. Bílá smetánka, bariéry nedůvěry, pak už dobrý, jen nechápou. Martin surf na vlnách, mně zima. Pusu. MM

26. 9. 2010
Přečetla jsem teď při baterce Petru Soukupovou K moři. Výborný! Talent jaksviňa. Nadšená. Pusu. M.

29. 9. 2010
Situace: Západ slunce nad ATLANTIKEM. Stan v opuštěné panoramatické restauraci. Klíče od sprchy, hořící krb, víno. To vše díky našim poctivým, dobráckým tvářím. JAR = země pro starý. To se to cestuje...! Pusu a dobrou mm

1. 10.
Je krásně. Ještě stíháme půjčit auto a rychle na West Coast. Sezóna květů. Úžasný. Oranžový a červený louky, křupou pod nohama, nelze se vyhnout. Martin trošku kulhá, nalomil si prstík. Jinak pohoda. Už se těšíme domů. Úplně šíleně. Pusu M.