Milena Holcová

Na Nově se nebáli riskovat, nezajímala je proslulost autorů, ale čistě jen kvalita jejich scénářů.

Televize Nova se v tomto roce prvně za dobu své existence rozhodla točit původní televizní filmy podle vlastních scénářů. Dva ze svých námětů do scénářů převedla i brněnská spisovatelka Milena Holcová, známá zatím spíše jako autorka knih líčících příběhy z vlastní bohaté cestovatelské zkušenosti. Vysílat by se to mělo začít v průběhu roku 2008. Zatím bylo připraveno dvanáct samostatných příběhů, nazvaných souhrnně SOUKROMÉ PASTI. Vypadá to, že by v nich tentokrát výjimečně nemělo jít o seriálovou kvantitu, ale o pečlivě hlídanou a vybíranou kvalitu.

Jsou oslovováni velmi dobří herci, kteří práci vesměs rádi přijímají. Dva ze svých námětů do scénáře převedla i brněnská spisovatelka Milena Holcová, známá zatím spíše jako autorka knih líčících příběhy z vlastní bohaté cestovatelské zkušenosti. Scénář jejího prvního námětu a vyprávění, jak se z něho narodil film Láska v moll, vychází právě v brněnském nakladatelství Šalvar pod názvem Poprvé a naposledy?

Vám už přijali dva náměty, znáte autory zbývajících deseti zatím naplánovaných “dílů”?

Ne, ani jsme neměli příležitost se potkat, vše řídí pouze produkce pod vedením Radka Bajgara. Ale vím, že bylo osloveno snad třicet scénáristů, jmen zvučných i zcela neznámých, k nimž se řadím, neboť jsem před touto inscenací nejen žádný scénář nenapsala, já jsem dokonce žádný ani neviděla. Na Nově se nebáli riskovat, nezajímala je proslulost autorů, ale čistě jen kvalita jejich scénářů a já jsem za to Nově začala fandit. Velmi dobrý scénář prý napsala třeba Petra Ušelová (autorka scénáře k filmu Pusinky – pozn. red.) nebo Lenka Wimmerová. Což určitě nejsou nijak provařená jména. Nova dala šanci nejen lidem mimo obor, ale taky čerstvým absolventům FAMU.

Neplánovala jste původně svůj příběh lásky stárnoucího a posléze umírajícího muže ke dvěma odlišným ženám napsat jako knihu?

Ne. Téma ve mně chvíli zrálo, ale rozhodně jsem chtěla zkusit jiný žánr. Koketovala jsem s myšlenkou na divadelní hru, o jejímž psaní jsem také neměla ani potuchy. Až když jsem začala zjišťovat, jak se dělá drama, zaskočila mě celková složitost. Třeba dialogy. Ten literární má zcela jiné parametry než dramatický. Nesmíte sdělovat něco, co je vidět, nebo už se ví. Začnete nudit, což se v divadle okamžitě vymstí.

Takže žádné Beckettovo Čekání na Godota...

Jistě, pokud hra není na tomto principu postavená. Další hrůza spočívá v nemožnosti dialog ukončit, když jej vypointujete. V knize prostě začnete jinde, ve filmu máte střih, ale na divadle herci stojí a nemůžou říct: “Tohle byla pointa, tak my zase jdeme.” Trčí tam a vy je musíte dostat pryč. Ve fázi, kdy jsem měla napsaný pokus o divadelní hru, přišla nabídka z Novy. Naivně jsem myslela, že hru do týdne přepíšu na scénář. Patlala jsem se s ním ještě půl roku asi v osmi verzích...

Kolik jste předtím napsala a vydala knih?

Devět knih beletrie, ve své poslední – desáté mám scénář oné hry a popis, jak televizní film vznikal. Nejdřív jsem se musela odnaučit většinu toho, co jsem se naučila v literatuře. Producenti pro můj spisovatelský handicap měli naštěstí pochopení, dramaturgie ovšem nikoliv. Ta byla neúprosná. Ale proto také dobrá, neošidila opravdu nic, neustále mi to vracela a vyžadovala ode mne filmové vidění. Musela jsem přijmout fakt, že čím méně se ve filmu mluví a víc hraje, tím lépe. Takže jsem se učila zejména škrtat.

Herci o roli ve vašich příbězích dost stáli, dokonce prý kolem obsazení vypukly nějaké zákulisní boje.

Nevím, možná je to takhle vždycky. Ale byla jsem ráda, že role nakonec obsadili herci, kteří se v komerčních médiích zatím příliš nevyskytovali. Spíš si myslím, že je přesvědčilo jméno producentky Terezy Kopáčové, o níž se ví, že brak nedělá, a dramaturgyně Kristiny Žantovské, která má pověst náročné a přísné dámy. Možná hrálo roli i to, že všechny tři postavy v daném scénáři dojímají. Což je pro herce nejspíš lákavé.

Přitom téma stáří, bezmoci, smrti, které ve své hře Láska v moll řešíte, jde zcela proti duchu většiny toho, co komerční televize obvykle nabízejí.

Nejen komerční. Stáří a smrt se sice zobrazuje, ale pořád je jakési tabu ukazovat, že v pokročilém věku existuje i sex. O něm se nemluví, protože se snad nedělá?

Je pravda, že scéna natáčení velmi intimní chvíle mezi hlavními hrdiny hranými Jiřím Bartoškou a Vilmou Cibulkovou je i jednou z nejsilnějších ve vaší poslední knize. Ovšem tihle herci jsou ve svém věku velmi estetičtí lidé. Nějaké totální geronty byste tam asi naservírovat nemohla.

Uznávám, že zrovna tihle dva herci (včetně Emílii Vášaryové, která milostný trojúhelník uzavírá) jsou a ještě asi dlouho budou sexuálními symboly. Bez ohledu na plynoucí čas. Ale o to ani tak nejde. Chtěla jsem tím příběhem mimo jiné sdělit, že i po šedesátce je možno vést košatý milostný život. Možná v něm bude víc něhy než vášně, ale city jsou stejně hluboké a komplikované jako v dobách, kdy byl sex dominantní. Vrásky, křečové žíly… no a co? Že se to nehodí? Proč? Právě o tom jsem chtěla psát.

To bude tedy drsný průlom do našich stereotypů... Zrovna nedávno jsem v tramvaji zaslechla asi pětiletou holčičku, jak kouká na jakousi reklamu a s vykulenýma očima říká: “A proč se ti lidi neusmívají?”

To je přesné. Tento novácký projekt mě velmi mile překvapil také proto, že jde proti schématům. Taky mě hodně bavilo, že jsem oproti tradovanému přístupu mohla být celou dobu takzvaně “na place” a ovlivňovat všechno včetně výběru herců a závěrečného střihu.

Ovšem ve vašem prvním případě se na poslední chvíli měnil režisér a nakonec inscenaci režírovala producentka Tereza Kopáčová…

To sice byla mimořádná situace, ale jinak je to věc domluvy. A důvěry. Můj nový příběh nazvaný Rozhovor, ve kterém hrají jen ženy, má režírovat mladý režisér Dan Wlodarczyk (režisér filmu Indián a sestřička – pozn. red.), ten mi na rovinu řekl: “Buď na place, ale budeš mi do toho pindat, jen budeš-li tázána.” Což je naprosto legitimní požadavek a já jej hodlám respektovat, i kdybych měla trpět. Režisér může být jen jeden.

Nebojíte se, když má tak mladý muž točit příběh dvou životem už hodně poznamenaných žen?

Ne. Protiúkoly mohou přinést svěží vidění. Když může čistě ženská témata skvěle zpracovávat třeba Bergman nebo Almodóvar, tak proč ne Dan Wlodarczyk? Mám dojem, že si rozumíme. Nakonec se spolu dohadujeme míň než s dramaturgyní, která je žena - navíc zhruba stejně stará jako já. Ovšem ta má tu opozici v roli.

Polobulvární novinářku a trošku hysterickou uštvanou matku se zkaženým životem si v Rozhovoru zřejmě zahraje Veronika Žilková, že?

Ano, to byla jasná volba. A Veronika naštěstí hned kývla. O obsazení role stárnoucí subrety se pořád jedná.

Nabídli jste roli také Vilmě Cibulkové? Slyšela jsem, že má nějaký problém s vaší právě vycházející knihou Poprvé a naposledy?

Vilma hraje hlavní roli v jiném příběhu, tak tentokrát musíme hledat jinde. Ale, proč to nepřiznat, ke konfliktu mezi námi došlo. V drsné zkratce se dá popsat jako střet novinářské hyeny a hysterické herečky. Víte, moc se mi nechce věřit takovým těm oslavným ódám, které se objevují po každém natáčení. Jak jsou všichni na place v pohodě, režisér geniální, skvělá atmosféra i parta. Při našem natáčení bylo od začátku jasné, že to nebude žádná selanka. Měli jsme na hodinový film osm dní, točilo se od rána do noci, nepřálo nám počasí - takže společenské masky během dvou dní spadly a lidi byli zmrzlí, nervózní, podráždění… Ale taky tam byla velká sranda, dojetí, prostě to bylo celé velmi lidské – tak jsem to popsala. Vůbec mě nenapadlo, že by se to mohlo někoho dotknout. Nicméně tenhle konflikt nechápu jako osobní, ale profesní. Pokud herec argumentuje tím, že zákulisí a smrady z kuchyně se principiálně nemají ukazovat, pak musí spisovatel kontrovat dotazem: Ale o čem byste potom hráli?

Svoji spisovatelskou profesi a vlastně i naši novinářskou hájíte i ve druhé připravované hře Rozhovor o střetu herečky s investigativní žurnalistkou.

Ano, řeším, na co má novinář právo. Kudy vede hranice mezi bulvárem a touhou po pravdivé výpovědi. Dokumentaristka Tereza Kopáčová, která několik let pracovala taky jako šéfredaktorka časopisu Story, mi k tomu řekla zajímavý postřeh: “Když úplně stejné otázky položím prodavačce a nazvu to dokumentem, budou její odpovědi niterná zpověď. Ale když se na totéž jako novinářka zeptám celebrity, jde okamžitě o bulvár.”

Jana Soukupová